Odžít si to musí každý sám... ale strašně pomůže, když máš v pravou chvíli rameno na vybrečení. Pokud jsou děti opravdu malé, může mít v počátečním období hodně nepříjemný pocit, že se nedožije rána a co si děti počnou, když ji ráno najdou mrtvou. Tento pocit plyne z toho, že máš z toho šoku nervy v pr.... a z toho je Ti fyzicky špatně a nejsi si jistá, jestli v noci nepřijde nějaký kolaps. Takže mně třeba pomohlo, že se k nám na 14 dnů těsně po úmrtí nastěhovala kamarádka s dítětem a i poté, co se zase odstěhovali zpět, měla klíče a kontrolně jsme si ráno volaly, aby případně jela zachraňovat... Takže se jí klidně můžeš zeptat, jestli nemá podobné obavy a jestli třeba nepotřebuje nějakou záchrannou síť.

Jinak určitě vzít ty děti na hřiště, přijít s jídlem, vzít na kafe. Jiná kamarádka si se mnou sedla a udělala "plán na vzpamatování", třeba mě vyslala na superluxusní aromamasáž, která mi opravdu bodla.

Dobré je vysílat nápady a nabídku pomoci, ale netlačit na pilu.

Taky můžeš pořídit knihu "Devátý dotek" a přečíst si ji sama (abys ty věděla, co kamarádka prožívá) a pak ji dát přečíst jí (člověku v podobné situaci celkem pomůže, když si přečte, že jeho pocity nejsou nenormální a tak nějak podobně to odžíváme všichni). Devátý dotek je deník z období po úmrtí manžela a je to tam velmi přesně popsáno.