Libiku,

jo, to sdílím.

Navíc, co tak zatraceně zásadního by tam člověk asi tak moh naplkat, co by nešlo říct NORMÁLNĚ v každodenním styku, pokud už fakt mám potřebu, aby to to dítě vědělo?

To, že mě měl táta rád, mi fakt nemusel psát do žádnýho přiblblýho posmrtnýho dopisu, to se projevilo mimo jiný tak, že se po smrti mámy o mě kompletně postaral a byla jsem jeho priorita.

Ten dopis by byly stejně jen plky, pokud by to mělo bejt něco zásadně JINÝHO, než ten člověk se mnou žil. Jakou to má cenu, mít potřebu něco říct a neudělat to zaživa? Pokud má někdo nějaký nedořešený křivdy, tak ať je doprčic není srab a vyřeší je, nebo ať teda drží pusu a nepouští si ji na špacír "po smrti".