Libiku, nikdo smrtelný nezná "druhou alternativu", tedy, co by bylo, kdyby. Výčitky by jistojistě tedy přicházejí u alternativ obou...nevím, zda ta druhá alternativa y byla "lepší", nebo "horší".
Pokud uděláme všechno, co považujeme za nejlepší (a dokonce za nejlepší pro toho druhého) v takovém případě, neměl by být prostor pro jedinou výčitku.
Možná to napíšu blbě...ale mám pocit, že pokud by byla nějaká možnost, aby to skončilo jinak, přišla by vám do cesty.
Já dneska po všech svých šílených zkušenostech se snažím brát všechno, jak přichází (ne vždycky mi to jde), být sice aktivní a snažit se, ale na kýženém výsledku úplně nebazírovat...protože ne vždycky by byl můj výsledek výhrou. A protože se vždycky v důležitých věcech tak nějak rozhoduju vědomě z přítomného okamžiku (jako ses tenkrát rozhodovala ty), a podle mne je to to nejlepší, nic si zpětně nevyčítám, protože není co...rozhoduju se přece nejlíp, jak v té chvíli umím.

Samozřejmě za těchto okolností, kdy jde o taková zásadní rozhodnutí...je to strašlivě těžké a myslím, že to dokáže jen velmi silný člověk.
Ten, kdo to nedokáže, se může této odpovědnosti vzdát a nechat to na ošetřujících lékařích, jak tu psaly výš.

(Já osobně bych byla ráda, kdyby se mí blízcí v takovém okamžiku rozhodli mé tělo dál netrápit a nechat mě v klidu odejít...napadá mě, že bych jim to tedy měla včas říct . Člověku kolikrát přístroje nedovolí ani v klidu a pokoji přirozeně zemřít...)