"Deti jsem vychovala, aby se umely postarat nezavisle na okolni pomoci, zrovna tak, jako jsem byla vychovana ja. Vsechno ostatni je BONUS - neco navic, co neni nici povinnost, nikdo to neocekava a nevyzaduje a mame z toho radost. "

Jo, jo, JO!

A věřím, že lidi s tímto přístupem to často mají tak, že se stýkaj a vídaj, ale protože CHTĚJ, ne protože MUSEJ. A protože je jim to příjemný mimo jiný proto, že to ta druhá strana nevnímá jako samozřejmost, kterou je třeba patřičně jedovatě/ublíženě okomentovat, když NENÍ, ale naopak je za ni vděčná.

To vnímání pomoci jako nároku a samozřejmosti od dospělých dětí směrem k rodičům považuji za jednu z nejotřesnějších věcí, které se lze v mezilidských vztazích dopustit.