Taky to teď dost zažívám. Přičítám to tomu, že jsem sama. Před 5 lety mi zemřela partnerka a před čtvrt rokem jsme ukončila dost komplikovaný dvouletý vztah na dálku.

Do toho věk... Nebo nevím, co všechno. Cítím velkou vnitřní osamělost a prázdnotu. A jakoby už ani nefungovaly ty metody "sebeurčení", co dřív. Dost věcí, které jakoby dřív dávaly životu význam, už význam nemají.
Ale já mám pořád tendenci vysvětlovat to tím, že jsem sama. I když tuším, že jen tím to nebude.

Mám tedy jen jedno dítě - 8 leté. Pravidelné hlídání nemám vůbec. Ale občas už někam odjede. Teď třeba na víkendovku s oddílem. A musím říct, že už jen ta možnost být sama se sebou je občerstvující a "zacelující". Snažím se jen tak být, pocit osamělosti násilně nepřebíjet, spíš se do něj ponořit. Což ale jde, jen když jsem fakt sama fyzicky.
A taky dost čtu.

A doufám, že třeba někdy ještě potkám nějakou soul mate :)