No tak před x lety, za hodně mlada jsem si s věrností moc hlavu nelámala. Mám svoje za sebou. Minimálně jeden ex taky chodil i jinam.
Ale nějak se to ve mně zlomilo před pár lety. S klukem sama, kecání na seznamkách, koukání po stejných typech.
Pak jsem potkala velkou náhodou chlapa s větším tělesným postižením. A přestože on to netuší, díky němu jsem si v hlavě udělala výhybku jiným směrem.

Jsem 4 rokem ve vztahu, který zřejmě spěje ke svému konci. 28.12. to bude rok, co proběhl tělesný kontakt se vším všudy. Když jsem diskuzi doma dohnala až k tématu....ty se mnou nespíš, protože nemůžeš, nechceš... a věříš mi tolik, že tě nezajímá kde a s kým jsem? Bylo mi řečeno, co by s tím tak asi mohl udělat, kdybych mu zahnula?
Nevím jestli to mám brát jako projev lásky, že si mám teda dopřát jinde, když doma není s kým. Nebo rezignaci? Jde o to, že i když si to někdy představím, tak to prostě nejde. Možnosti by byly, ale já se s tím neumím vnitřně srovnat. Že bych se po nějakém úletu vrátila domů a druhý den jsme si řekli, ahoj a bavili se o běžných věcech. Nebo, že s ním mám zůstat, kvůli lepší finan.situaci, kvůli zbytku nějaké lásky, kvůli strachu, co bude, když odejdu? Nejsem svatá ani teď, dělám pořád chyby, ale v tomhle směru se chci na sebe ráno v klidu dívat do zrcadla. A jsem si téměř jistá, že ani když náš vztah skončí, hned se někam nepoženu.
Takže volný vztah ne.