Pomalu každodenní boj. Do určité míry už to beru jako folklór, ale stejně mě to čílí. Celý dětství jsem poslouchala, jak se rozčiluje máma nad tátou, a nakonec mám doma lautr to samý Že děti, to ještě pochopím, ale muži v naší rodině jsou s tím úplně nemožní. Oznamuju s předstihem - za půl hodiny bude jídlo. Za 10 minut bude jídlo, připravte stůl. Za 5 minut bude jídlo...Jídlo je hotový! A v naprosté většině případů se teprve teď začne uklízet zabordelený stůl a řešit nádobí. Pokud to povaha jídla a okolní situace dovoluje, uklidím to a prostřu sama -kuchyni mám trapně na druhým konci baráku než jíme, (trvale) provizorní řešení. V tom případě se muž teprve s oznámením hotového jídla zvedá a místo ke stolu jde přiložit nebo na delší dobu na záchod Takové žabomyší domácí války