Dárky, které mě zrovna nenadchnou, se snažím přijímat v klidu a zdvořile, jsem schopna pomlčet o tom, že se dárce netrefil. Pokud to myslel dobře a dal si práci s výběrem (akorát sáhl vedle, jako v popisovaném úvodu), tak mi udělá přinejmenším radost ta snaha a tuhle radost projevit dokážu. tj. nepochválím dárek (když není k pochválení a není od dětí, tam mám jiná měřítka), ale pochválím třeba nápad nebo něco, co je k pochválení na způsobu, jakým mi dárce ten dárek dal.
Problém nastává ve chvíli, kdy se dárce začne dožadovat ocenění dárku - "a řekni mi, jak se ti to líbí, to jsem pro tebe sháněl/a extra speciálně složitě a doufám, že to hodně užiješ a to je skvělý dárek, viď!?" - to jsem totálně zahnaná do kouta. Není mi příjemné ani odpovědět záporně, ani lhát.