Lassie,
zase jsme u toho pojetí "domova".
Teoreticky si umím představit, že jsou lidi, co to mají striktně ve smyslu "můj dům, můj hrad" a je jim nepříjemný i ten vlastní bratr. Já to tak nemám, tři roky jsem třeba bydlela s kamarádkou a se synem a "doma" to bylo pro nás stejný jako kdekoli jinde. Když byl syn malý, byl zvyklý na to, že jsou v bytě prakticky pořád nějací lidé, bývalý manžel byl dost "komunitní typ", pořád tam někdo chodil, spal, jedl...
Domov neznamená pro všechny lidi to samé. Pro mně jsou to především lidi, jestli je to byt X nebo barák Y je mi srdečně jedno. Doma jsem tam, kde se doma cítím. A jestli někdo jí z mé misky nebo spinká v mojí postýlce je mi úplně buřt. Předpokládám, že nejsem jediný člověk na světě, kdo to takhle má, že to je zcela plnohodnotná alternativa k potřebě absolutního soukromí.