Taky nedokážu říci celistvou odpověď, první co mne napadlo, je citace z 10. kapitoly listu Římanům (římským křesťanům) z Bible.

Autorem je apoštol Pavel (Saul), velmi zvláštní osobnost: Narodil se sice v diaspoře (mimo Izrael) v Tarsu, díky čemuž byl dokonce římský občan. Nicméně byl nábožensky horlivý a řadil se k farizejskému směru tehdejšího judaismu. Studoval židovské Písmo "u nohou Gamaliele", jednoho z velkých rabínů té doby. Nicméně oproti němu se z Pavla stal vražedný horlivec pro zákon, který usiloval o stíhání křeťanského odpadnutí od židovské víry. Pavla zastavilo až osobní zjevení Ježíše Krista, po kterém se obrátil a přijal křest. Přitom byl povolán kázat křesťanství pohanům, věc pro Žida neslýchaná. Léta pak žil mimo vlastní Izrael a postupně vstupoval po řadu let do svého úkolu. V 10. a 11. kapitole Římanům pak otvírá svůj pohled na otázku Izraele.

Bible, Římanům 10. kapitola podle B21

10. kapitola:

1 Bratři, toužím celým srdcem a modlím se k Bohu za spásu Izraele. 2 Mohu dosvědčit, jak horlí pro Boha, jenže v nevědomosti. 3 Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží. 4 Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří. 5 O spravedlnosti ze Zákona píše Mojžíš takto: „Člověk, který ty věci plní, z nich bude žít.“ 6 Spravedlnost z víry však mluví takto: „Neříkej si v srdci: Kdo vystoupí do nebe?“ (totiž přivést Krista dolů) 7 ani: „Kdo sestoupí do propasti?“ (totiž vyvést Krista z mrtvých). 8 Co tedy říká? „Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci“ (totiž to slovo víry, které kážeme). 9 Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10 Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse. 11 Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“ 12 Mezi Židem a Řekem tedy není rozdíl: všichni mají téhož Pána, štědrého ke všem, kdo ho vzývají. 13 Vždyť „Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn.“

...

18 Ptám se ale: Copak neslyšeli? Právě naopak: „Po celé zemi se jejich hlas šíří, v nejzazších končinách jejich slova zní.“

19 Ptám se tedy: Copak Izrael nerozuměl? Už Mojžíš kdysi řekl: „Kvůli těm, kdo nejsou národ, vzbudím ve vás žárlivost, kvůli nevědomému národu vás popudím k hněvu.“ 20 Izaiáš to říká ještě odvážněji: „Dal jsem se najít těm, kdo mě nehledali, ukázal jsem se těm, kdo o mě nestáli.“ 21 O Izraeli však říká: „Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu nevěřícímu a vzpurnému.“

11.kapitola:

1 Ptám se tedy: Zavrhl Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. 2 Bůh nezavrhl svůj lid, který odedávna znal. Znáte přece vyprávění Písma o tom, jak si Eliáš Bohu stěžoval na Izrael: 3 „Pane, tvé proroky pobili a tvé oltáře rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život!“ 4 Jak mu tehdy Bůh odpověděl? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří neklekali před Baalem. 5 Stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených milostí. 6 Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost.

...

11 Ptám se tedy: Klopýtli snad Židé tak, aby nevstali? V žádném případě! Vždyť jejich selháním dospěla spása k pohanům, aby to v nich vzbudilo žárlivost. 12 Když tedy jejich selhání obohatilo svět a jejich umenšení obohatilo pohany, co teprve jejich naplnění! 13 Teď mluvím k vám pohanům. Sám jsem přece apoštol pohanů a jsem na svou službu náležitě hrdý. 14 Kéž bych ale skrze ni mohl vzbudit žárlivost svých příbuzných a některé z nich přivést ke spáse! 15 Když totiž jejich odmítnutí znamená smíření světa, co jiného může znamenat jejich přijetí nežli život z mrtvých?

16 Jsou-li svaté prvotiny, je svaté i těsto. Je-li svatý kořen, jsou svaté i větve. 17 Ano, některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován mezi ně. Čerpáš z vydatného kořene téže olivy, 18 a tak se nad ty větve nepovyšuj. Chceš-li se povyšovat, věz, že ty neneseš kořen, ale kořen tebe.



Když to čtete, tak hlavní problémy byly dva: Jeden ten, že šlo o Mojžíšův zákon. Mojžíš zapsal v rámci prvních pěti knih Mojžíšových zákon pro Boží vyvolený národ. A farizeové té doby věřili, že v plnění zákona je spravedlnost. (Vedle farizeů byli druhým významným hnutím té doby Sádokovci - kněžský směr - Saduceové, kteří se soustředili na chrámový provoz a tak trochu byznys. Etické otázky spojené s židovstvím i s otázkami věčnosti jim byly cizí. Navíc měli tendenci k pořečťování se.)

Kristus jim ten Zákon naboural nadvakrát. Nejprve tvrdí, že ho nepřišel změnit, ale naplnit, a následně ho dost výrazně reinterpretuje. (Bylo vám řečeno - např. nezabiješ - ale já vám pravím - i nenávist je stejně vážný hřích apod.) Přitom navíc neakceptuje farizejské rabínské výklady k zákonu a opravuje je. (To byl Talmud tvořený od časů zajetí v Babylónu - z jejich hlediska značně drzé - nicméně sotva bude Mesiáš poslušný pejsek jejich učení.) Modelově, že je třeba víc hledět na smysl náboženského příkazu, než na jeho literní definici: Třeba jste zaslíbili peníze Bohu, ale máte chudé rodiče - je správnější nedodržet slib Bohu. Apod. Celé desatero Ježíš shrnul do dvou bodů: Milovat Boha z celého srdce, duše, síly. A milovat bližního, jako sebe sama.

Velké spory jsou o Sobotu. Kristus celou dobu naznačuje, že sobotní odpočinek (svatý odpočinek) byl dán pro lidi, pro posílení jejich vztahu k Bohu a pro dobré skutky a ne jako absolutní zákon. A tak uzdravuje v Sobotu, což farizeové považují za práci a shromáždění kolem toho za narušování soboty. A tak ho odmítnou, ač přišel s mnohými zázraky o nichž tvrdili sami farizeové, že budou identifikovat zaslíbeného Mesiáše.

Ten druhý problém nastal hlavně později za apoštola Pavla, ale byl předkreslen už Ježíšem: Mojžíšův zákon není nástroj spásy, byl to "provozní řád" Izraele a něco, na čemž se lidi měli naučit, že jim ani mnohá jednoduchá etika nejde. A že cesta k Bohu není v plnění zákona, ale ve víře v Ježíše, Mesiáše, která umožní lidem být přáteli s Bohem a naopak. Ježíš neustále opakuje "věřte ve mne"... Smysl to dostalo po smrti na kříži, kdy Ježíš vlastně naplnil zcela roli zástupné oběti za hřích, kterou Izraelci obětovali jako jednotlivci i jako národ.

Jenže řekněte někomu, že není spravedlivý tím, že plní celý život s velkou námahou a), b), c)... zz), ale prostě tím, že věří v Mesiáše. Úděsné, že . Všechno co jste do té doby odmakali je zdánlivě na nic. Ale to je obsah křesťanské zvěsti. Že Zákon je sice dobrý a svatý, ale my jsme přijatelní pro Boha nikoli pro naše skutky (vždy nutně nedostatečné), ale pro zástupnou smiřující oběť Ježíše.

Jen na okraj: Pavel zmiňuje ve 12. kapitole ještě spojení židovství a křesťanství - vztak olivy a původně planých ratolestí. Čili že oliva židovství nese křesťanství. A jeho víru v to, že se jednou obrátí celý Izrael. Tehdy v prvním století uvěřili jen někteří Židé (všichni apoštolové i první křesťané byli Židé) a stali se křesťanskou skupinou v židovství, která pak rozšířila křesťanství od Jeruzaléma přes Malou Asii a Řecko do Říma a dále. Ale jednou to podle Pavla bude jinak. (Na to čekáme i my.)

Pavla to celé pak vlastně stálo život, protože ho pro rušení Zákona nechali Židé při jedné z jeho cest do Jeruzaléma zatknout a snažili se, aby ho Římani popravili. Těm se do toho moc nechtělo a přehazovali si jeho případ jako horký brambor, ale taky ho nepropustili. A nakonec ho ty tahanice přiměli se odvolat k císaři, takže ho poslali do Říma, kde na něj žalovali a nakonec byl odsouzen k smrti.