Jiřko, zažila jsem tohle u jedné bližší kamarádky...měla tedy jen jedno dítě. V okamžiku, kdy manžel konečně po letech kývl, ona už nechtěla...a nějak si uvědomila, že poslední dobou už to bylo "jen" o tom, že to dítě jí bylo jakoby odepřeno.
nějak se jí pak ten domácí vztah zase vyrovnal...
Ale taky si léta uvědomovala, že na tohle rozhodnuté musí být dva.

Zas z rodiny - jedno naše "dítě" v rodině vzniklo fakt přes asi trojité antikoncepční jištění, asi fakt chtělo moc přijít...tak třeba "samo"


...a k otázce...u mě to teda bylo nadlouho...určitě docela přes 4Otku...ale ne touha, spíš myšlenky, co kdyby...a mísilo se to, ten krásný pocit z dítěte a opět všechno nanovo, povinnosti, miminko, batole, škola ...
Teď už vím, že ne, že bych nechtěla, nezvládla, že bych mu to nemohla udělat.
Ale je to divný, bez malých dětí, máme sice dost malých dětí v rodině, ale to není ono...a je to - nezvyk .
A jsem strašně vděčná, že jsem mohla zažít ten pocit, jak miminko v břiše roste, jak se hýbe, prostě to maminkovství se vším všudy...určitě by moc chybělo, kdyby ne. Sleduju to te´d v přímém přenosu u dcerky...malinko, ale opravdu jen pramalinko "závidím", že ona to zažívá a ještě zažije...a samozřejmě jí to naplnění i přeju, protože je ráda.