Mandelinko,

to mě taky napadá.

Z toho, co už bylo napsáno, mi vyplývá, že někteří lidi s tím mají opravdu větší problém než jiní.

Mám pochopení pro toho, kdo používá nějaký kompenzační mechanismy , ale nepodaří se mu to vždycky vychytat, asi jako pro někoho, kdo je dyslektik a nepodaří se mu psát úplně bez chyb ani v důležitých dopisech.

Chápu i to, že si takovej člověk zařídí život tak, aby se s tím pokud možno střetával co nejmíň (jak psala jentakj, že když to jen trochu jde, tak si dává pracovní schůzky tak, aby ten člověk musel přijít k ní a ne naopak)

Ale co pořád nechápu je, když někdo vůbec žádný kompenzační mechanismy nehledá ani v momentě, kdy to vadí fakt hodně (třeba nepochopím to s tím vyhozením z práce nebo ulítnutím letadla). A i v případech, kdy to není otázka "života nebo smrti", ale závisí na tom někdo jinej, třeba kamarád, kterej může mít do určitý míry pochopení, nějak nepobírám, když to ten člověk dělá a ani se za to neomluví nebo nedá najevo, že to považuje za svou chybu (když toho kamaráda nechá dlouho čekat a vlastně ho tím omezuje a připravuje o čas).