Já teda potřebu přesnosti u jiných (sama se snažím být dochvilná vždycky, a pokud mi to nepřekazí vnější okolnosti, tak valnou většinou dochvilná jsem) dost rozlišuji podle situace.

U pracovních schůzek stojím o vysokou přesnost; už proto, že moje pracovní schůzky často zahrnují jednání tří čtyř stran, které nemají prostor plýtvat pracovním časem a vždycky se najde někdo, kdo opravdu spěchá na další činnost. Na druhou stranu, když přijížděl restaurátor z druhého konce Moravy, zasekal se na omezeních dopravy v mém drahém městě a dal vědět, tak na půlhodinu ani nevzdechnu.

Soukromé schůzky venku si domlouvám jen s lidmi, o kterých vím, že chodí opravdu načas, takže mi problém nevznikne.

Setkání s kámoškou někde na kafe mi čtvrthodinka nevadí, návštěva u mě doma nevadí půlhodinka - už jsem se odnaučila ČEKAT a dělám si svoje.

U delších prostojů jsem ráda, když se lidi ozvou, že se opožďují.

Co mě ale irituje, je rušení schůzek na poslední chvíli, na to byla expert jedna kolegyně, měly jsme spolu třeba jít něco do práce nakoupit, sraz 15:00 v centru města, musela jsem ve tři odejít z domu, a 14:58 já na místě a od ní telefon "Jé, já to dneska ruším, nestíhám" (pozitivně jsem věděla, že volá z domu a prostě se jí nechce). Po druhé obdobné zkušenosti s ní jednoduše nenakupuju.