Neoslovil. Jako dítě jsem žila ve vynuceném minimalismu a mám z toho trauma dodnes. Teda jako uvědomuju si, že moje potřeba kupovat si nové věci, pramení z toho, že jsem nic neměla, nic si nemohla koupit atd. Protože jsem tak žila asi až tak skoro do 30ti let, tak jsem se možnosti koupit si něco, když prostě chci, ještě nepřesytila.

Možná moje dítě, které žije v přebytku od narození, si to jednou jako protiklad vybere samo.

Já si spokojeně koupím klidně osmé kozačky, dvanáctou zimní bundu a padesátou kabelku. A na doby, kdy jsem měla jedny kalhoty, které jsem nosila od pondělí do pátku, nesměla je ušpinit, protože se pralo v sobotu, a když se náhodou pralo v neděli, tak jsem je v pondělí ráno dosoušela u trouby, abych si je mohla vůbec obléct, opravdu nijak radostně nevzpomínám.

Třeba se za dalších 25 let přesytím zase tímto a na stará kolena se k minimalismu vrátím.