Tak nikdo, kdo na to má, se nebude ověšovat do očí bijícími značkami.

Nevím, jestli je to minimalismus, ale řekněme přeskupený žebříček hodnot. Třeba exspolubydla má místo auta Vespu (dává mu to svobodu, nemusel řešit parkování uprostřed Paříže, já tam jednou hledala parkování 2 hodiny...), doma všechno extrémně jednoduše zařízené, ovšem uprostřed trůní hifi Bang&Olufsen, šampaňské několikrát do týdne, pořád na něco hraje a zpívá, občas si zašel se známými do Palais Royal na pétanque (=to je moje zahrada, říkal) a byl spokojený. Auto by ho jen tížilo, oblečení má jen pár kousků (ale zato prvotřídní kvality). Nakupoval nějaké nemovitosti a těšil se, že si za pár let znovu koupí jachtu, sekne s prací a vyrazí kolem světa.

Kamarádka v Mexiku – intelektuálka pracující pro vládu, oblékala se zcela přiměřeně, žádné extráty, auto nepotřebovala, všude jezdila buď taxíkem nebo lítala letadlem, vybavená poslední technikou, vlastní dům, k tomu si s bráchou pro radost pořídili bar u cesty, kde míchali po večerech drinky a pořádali kohoutí zápasy.

Další kamarádka, peníze slušné, v autech se vyzná, řídí a umí rozebrat a složit všechno až po kamion, jenže nemá nejen auto, ale ani domov. Celý život je na dost dobrodružných cestách. Centrálu má v Londýně, a když tam pár dní musí zůstat, spí ve spacáku v kanceláři. Žije cestou. Jen na vánoce jezdí do Švédska za maminkou, která hraje na violoncello ve filharmonii a také žije velmi skromě, i když nemusí.

Jiná kamarádka pro změnu ve Finsku rozjela jakousi časovou banku, kde si lidi vyměňují čas. Někdo třeba 6 hodin někomu pomáhá se svatební hostinou, a pak mu někdo úplně jiný doučuje děti. Tomu zas někdo jiný pomůže uklidit po vymalování nebo poskytne psychoanalýzu.

Takový ten kolotoč peníze-auto-kuchyň-hadry-dovolená znám jen z ČR.