Vyrustala jsem ve slusne vzdelane rodine, co chtela slusne vzdelane devce, mozna trochu vetsiho extroverta, coz ja nejsem a nejsem taky zadnej rebel.
Vadila mi pozornost uprena jen a jen na me, nedalo se tomu vyhnout, nedalo se spiknout se sourozenci vuci rodicum, clovek proti nim stal sam, ja versus oni. Nikoliv ve smyslu vyvolavani konfliktu, ale ve smyslu absence spojence.

A sama jsem na ne vlastne porad, ted uz se starostma, protoze jsou stari, pomahaji mi deti, ale ta hlavni odpovednost je porad na me.
Taky mi vadi,ze az umrou nebudu mit s kym vzpominat na detstvi.

A tak, jedinacek je proste sam ...