Nikdy jsem se cíleně vařit neučila. Doma jsme se motali v kuchyni, takže člověk viděl, co máma dělá, dělali jsme nějaké ty pomocné práce - umyj, oloupej, osmahni, zamíchej, pohlídej..., tu a tam máma prohodila něco k základní technologii typu, jak se dělá jíška, že brambory s kyselým zelím se nevaří dohromady apod. To bylo víceméně všechno. Nějak mimoděk jsme to prostě vstřebali. První samostatné pokusy bylo pečení. Ale nějakou kompletní přípravu jídla jsem si vlastně vyzkoušela až na koleji. Ale žádný problém to nebyl, prostě jsem akorát sesypala dohromady všechny ty jednotlivé úkony, co jsem za ta léta dělala. Mámu na telefonu jsem potřebovala za celý život asi tak 2-3x a šlo o konkrétní dochucení rodinných jídel tak, aby chutnala, jak jsem byla zvyklá od ní. Od mala jsem si taky ráda prohlížela a četla kuchařky, ale podle receptů jsem nevařila prakticky nikdy, neumím to, vždycky si to nějak musím upravit , ale vstřebala jsem z toho základní technologie univerzálně aplikovatelné na jakýkoliv obdobný typ jídel. Nejblíž k receptům mám ještě tak při pečení. Od prvních chvílích jsem prostě byla stejný typ kuchařky jako máma - koukla jsem, co je za suroviny k dispozici, a vymyslela z nich jídlo. No a pak už jen léta praxe. Vařím dobře, moje máma vaří dobře, ségra vaří dobře, ale každá to děláme jinak. I ta rodinná jídla se nám každé nějak posunula