Ptala jsem se dítěte, jak to vidí s tou "oploštělostí". Tvrdí, že naopak teď je vůbec schopná mít radost a vidět cokoliv pozitivního. Že tu dobu "před AD" má jako za šedým závojem. Prý by se ta nejhorší fáze deprese dala přirovnat k útoku mozkomorů - smutek, nezájem, neschopnost se radovat, na všem vidět špatné.
Za sebe - s AD se zamilovala, odvážila se znovu začít se svým milovaným koníčkem i když ví, že se nemůže vrátit naplno, směje se, plánuje, spí... Předtím - častý pláč, chabé úsměvy raněné laně, neustálé noční děsy, stížnosti, kdo byl jak ošklivý...

Prvních pár týdnů byly občas nevolnosti, cca týden ospalost. Pak už dobrý a ta změna fakt obrovská.