Lenko, a jak víš, že M čeká na nějaký zázrak? A kterej rodič občas nehrotí a nepřepískne a nedělá si úplně zbytečný starosti? S vlastníma dětma je to vždycky nejtežší. Kolik je situací, kdy člověk vůbec netuší, jestli se rozhoduje a dělá dobře? Kdy zabrat, kdy tlačit, kdy ubrat a nechat věci plynout? Podle mě má Maargit jen obyčejnej strach, co s holčikou bude dál. Pokud je takhle křehká, pokud plaší a boží se. Tak M cítí, asi, že ale tohle je průšvih do života a že by mladá měla přece jen trošku něco zvládnout. A teď ale kde je ta míra.... A kde je rovnováha mezi "chci" holčičky a mezi jejími možnostmi, které holka zákonitě ještě neumí odhadovat.