Hele, napíšu ti svou zkušenost.
Mám bývalou kolegyni, která má syna. Toho syna si vzala moje spolužačka, kamarádka. I s tou kolegyní jsem si vždycky rozuměla, dá se říct, že jsme taky kamarádky.
Kolegyně si často stěžuje, že vařit pro mladý ji děsně zatěžuje. Že vždycky v neděli přijedou a čekají, že si odvezou kastrůlky, krabičky, aby měli co jíst. Na moje námitky, ať to nedělá, že to není její povinnost, odpovídá, že je by to mrzelo, že jsou zvyklí.
Kamarádka si stěžuje, že tchýně furt vyváří, cpe jim jídlo, oni to nestíhají ujídat, rvou to do mrazáku, ten je plnej, takže hodně toho vyhodí. Na moji námitku, ať jí to řeknou, že to nesní odpovídá, že tchyni to STRAŠNĚ baví, že potřebuje ten pocit pečující matičky.
Jako úplně mě to se.e. Naplnou hubu to říct ani jedné nemůžu, páč mám pocit, že by se to obrátilo proti mě, nebo by se dohádaly spolu. Takže když se náhodou potkáme, tomuto tématu se vyhýbám.
Já jsem stoprocentně pro upřímnost, hezky slušně, ohleduplně řečenou. Takže manžela za úkolovat, ať mamce řekne, že pár dnů ano, ale víc se vám nehodí.