Slonisko, mám to stejně, netroufnu si radit nejedlíkům. Jsem žrout a porodila si dva žrouty. Už od malička pozřu cokoliv, kdekoliv a s kýmkoliv, ale čím jsem starší, tak se dokážu seknout a od někoho mám problém jídlo pozřít. Když vím, že ten člověk je šmudla a chová se nehygienicky, tak se mi rozhoupe žaludek, jen to jídlo vidím. K tématu zakladatelky jsem se jen utvrdila v tom, že člověk, který necítí přirozeně hlad je mimo mé chápání a musí v tom hrát roli nějaký stres v jeho psychice nebo něco, co blokuje naprosto přirozené potřeby. Jediné, co mě napadlo je, že co znám nejedlíky, tak nemají problém uzobávat. Nesednou si k jídlu nebo se nepustí do něčeho většího, ale jsou schopni ujídat drobnosti. Tam asi nemají pocit, že stolují, a zdrží je to minimálně. Takže zkusit syna zakladatelky motivovat tímto způsobem. Nějaké malinké porcičky na jedno polknutí. Něco jako sáček s nakrájenými "jednohubkami". Ale když ani nepije, tak nevím. Jako dítě jsem nesnášela veškeré přenosné lahvičky, všechny mi smrděly. Takže ač pijan, tak jsem byla schopna chcípnout žízní, než jsem narazila na kohoutek s pitnou vodou, klidně na záchodě, ale hlavně ne z lahvičky, a pak pít až do nažblunkání. Moje děti to mají stejně. A stejně jako já potřebují jíst pravidelně, jinak se jim z hladu udělá špatně. Takže jsme možná nějaký opačný extrém.