Ja nejsem moc sentimentalni, takze ani ne. Chybi mi lidi, mista ani ne.

S rodicema jsme bydleli v strasnym Buranove, male mesto, 20 tisic lidi, sice hodne sportovist ale jinak des bes.
Ve skutecnosti jsem ale vyrustala u babicky 15 km od Buranova, vesnicka ani ne strediskova "na konci sveta", tam jezdim cely zivot dobijet baterky. Myslim, ze to misto ma terapeuticky ucinek i na deti, vubec je nanapadne se ptat co budem delat az tam budem, proste je kazdymu jasny, ze to bude zasadni relax (zahrnujici nekonecne prochazky po horach, lesich, hry v potoce, ohen, zahrada atd atd. Do Buranova sice zajedem do bazenu, na tenis, bowling a dokoupit potravu, ale pak zpatky do raje.

Ve svem dospelem zivote jsem se stehovala mockrat, nic z tech mist mi vylozene nechybi.
Ovsem pamatuju si za zivot celkem 3x vyslovene fyzicky pritomny pocit, i kdyz zcela nevysvetlitelny, v miste ve kterem jsem se ocitla, ze "tady bych mohla zit". V jednom z nich jsem nakonec i dlouhodobe zila ale uz je to davno.