Když to tady čtu a když vidím realitu, přemýšlím, jak se budu asi cítit. Jak mi bude. A když řeším babi, tchýni nebo naše, dávám si často otázku, co já bych, když bych byla na jejich místě. Je to strašně těžký - na tchýni i babi musím být přísná - často jsem se trápila výčitkami. Ale nejde to jinak.
A jsem ráda, když se zde neprobírají jen děti, což je prakticky radost, ale i senioři, protože nenašla jsem skupinu, kde bych slyšela zkušenosti jiných krom toho, kde a jak sehnat ústav. Ale zkušenosti s přímou péčí, protože pořád mě něco překvapuje a jsem ráda, že jsou tady jiní, co jsou už dál a sdělí zkušenosti.
Ale zkusili jste popřemýšlet, jak se cítí třeba částečně dementní senior, který je sice mimo, ale mezitím má záblesky, kdy ví a uvědomuje si, jak na tom je? A víme vůbec, že to vždy poznáme. Přemýšleli jste o tom, že jednou budete v podobné situaci a co pak? Chtěli byste do ústavu na doživotí s cizí babkou na pokoji a režimem jak na táboře? - což třeba zmiňovala Val - že jim tam bodují úklid či co.