Co vnímám jako nejvetší problém já :
Jsem introvert určitě, ale se zaměstnáním, které, přinejmenším periodicky, vyžaduje dost plynulý pohyb mezi lidmi, různými lidmi, společenskou proaktivitu (v rámci zaměstnání), občas taky něco odprezentovat a tak - ale zdůrazňuju, že nejsem plachá, nestydím se, jen mne to zmáhá, unavuje, vybíjí. Ve svém volnu se pak nepotřebuju či vysloveně NECHCI družit.

A nevyhledávám slupinové akce, dočasné známosti a tak.

Z mých 3 dětí jsou 2 určitě výrazně exrovertnější než já, nejstarší a nejmladší.

Hlavní prolém vidím v tom, že do určitého věku je společenský život dětí závislý na společenské aktivitě rodiče - rodiče ze školky, školy, či kolem různých aktivit se druží a s nimi se druží i děti. U mladších dětí rodiče organizují různé akce, narozeninové párty, atd. a většinou zvu děti rodičů , které znají. Mne nikdo nezná, já neznám skoro žádné rodiče spolužáků mých dětí. Dcera tím trpí - děti se se v jejich třídě druží podle toho, jak se domlouvají a sdružují jejich matky ....já jsem úplně bokem a dopadá to na dceru. Představa např. narozeninového výletu děti plus rodiče mne orosuje a z představy, že pak recipročně sama pořádám narozeninoviu dětstkou party, po čemž dcera prahne, mne dostává bez přehánění, na pokraj paniky.

Syn tou mojí izolovanoczí taky trochu trpěl, ale jakmile si začal svůj společenský život organizovat sám, třecí plochy nejsou.