Osobně se přikláním spíš k tomu tátovi a Z. Candigliotě. Nepopírám, že úkoly můžou mít smysl, ale pak taky musí být smysluplně zadané. Což dle mého často nebývají.
Jako velký problém vidím unifikovanost. Část dětí často zbytečně procvičuje to, co dávno umí, místo aby jim úkol poskytl prostor pro další rozvoj. Jiné by třeba spíš potřebovali procvičit něco jiného, na co úkol zadaný není. Takže nejdřív se unaví vypracováním úkolu, který být musí. A pak se ještě musí zmátořit na procvičení toho, co opravdu potřebují (mají-li rodiče, který jsou s to si tohle ohlídat sami). Děti se špatným zázemím jsou na tom blbě už z principu. Protože minimálně na počátku školní docházky to spolupráci rodiče vyžaduje. Ve vyšších ročnících už to je jiná.
Že je třeba naučit se domácí přípravu, s tím souhlasím. Ale i to lze řešit jinak než unifikovanýma úkolama. Mají-li sloužit k procvičování a ke zpětné vazbě pro učitele, tak do určité míry suplují to, co se nezvládá při školní výuce. Opět tu hraje roli vysoký počet dětí ve třídě.
Další věcí je, že jako rodič bych v případě potřeby taky ráda rozhodla o tom, jakým způsobem si dítě něco procvičí. Nechci nutit odpoledne ADHD dítě, aby sedělo nad x sloupečkama příkladů, když totéž s ním můžu procvičit na procházce v lese pro něj lepším způsobem.
Takže úkoly ano, ale smysluplné pro dané dítě a dobrovolné. Pokud jde o jejich známkování, tak proti tomu jsem všeobecně.