Dítě to stejně vnímá...možná horší, když neví, co se děje, jen tuší, že se něco děje. Myslím, že to jsou velké omyly rodičů, že dítě se to nedotýká.

Jinak i chápu, že někteří lidi prostě se nechají uchvátit a podlehnou nějakému vztahu...a taky, že ztráta iluze je hrozně moc bolavá.
Zažila jsem v různých rolích, i třeba jako to dítě, kdy mamka řešila prvotně hlavně sebe, ale časem jsem pochopila, že tenkrát asi neměla jinou volbu v tom stavu, ve kterém byla.

Radu nemám, na to není univerzální rada. Odloučit se a přetrhat to ještě asi neumíš a nemůžeš, důvěru jsi ztratila a nevíš, co on udělá dál...podle mne nastane takové divné období různého váhání, bilancování...nezávidím.
Držím palce.
A nedala bych moc na rady druhých, spíš bych si to třeba s někým ujasnila sama v sobě, i třeba s nějakou kamarádkou, co udrží objektivitu, protože fakt jsme každý jiný a co pro jednoho je jednoduché, pro druhého může být v některé fázi úplně nemožné nebo nepřijatelné.