Chápu tě.

Zvířata mám ráda, ale nikdy jsem nechtěla mít nějaké ve své domácnosti. Před mnoha lety mi kamarádka přinesla kotě, které našla ležet ve starém továrním komíně mezi dalšími mrtvými koťaty a u mrtvé kočky. V návalu smutku nad tím, jak jsou lidé hnusní jsem podlehla a kočičku jsme si nechali. Oprakuju, že jsem doma zvíře nikdy nechtěla. Nic jsem si o kočkách nezjistila. Navíc jsme byli mladí a chtěli jsme cestovat...

Z rok nám přibyl ještě kocourek, kterého prý chtěli utopit. Píšu PRÝ, protože postupně jsem nabyla dojmu, že mě moje sestra převezla.

Zkrátím to. Kočička nám odešla do kočičího nebe před vánoci po 23 letech a kocourek před 14 dny po 22 letech. Nechtěla jsem je, nadávala jsem na ně, ale milovala jsem je. A i když jsem si na žití s nimi zvykla a je tu bez nich strašlivě prázdno a smutno, nic se nezměnilo. Další zvířata doma nechci Byli jsme strašlivě limitováni, co se výjezdů týká. Rvalo mi srdce, když jsme je nechávali samotné doma (sestra je jezdila každý den krmit, hladit a kydat, ale co si budeme povídat, jejich smečka to nebyla). Výjezdy jsem si prostě nikdy neužila na 100 %. Příjezdy z dovolených jsem nesnášela, protože jsem věděla, že otevřu dveře bytu a budu muset nejdřív začít uklízet. Nešlo přijet do uklizeného bytu. Chlupy, kamínky z WC a někdy ještě hůř....

Ono si to sedne Ale naprosto tě chápu