Mamons, ani nevíš, jak ti rozumím.
Prošla jsem dlouhým obdobím nezaměstnanosti a ten arogantní, přezíravý a opovržlivý přístup většiny tzv. personalistů a to, jak to neskutečně otřese sebedůvěrou na mě zanechalo následky dodnes. Nesla jsem to tenkrát tak špatně hlavně proto, že jsem typ, který nepovažuje činnosti v domácnosti za hodné plácání po rameni a obdivu a že považuju za samozřejmé a správné pracovat, být ekonomicky přiměřeně zajištěn, něco umět. Proto jsem nucenou samotu v domácnosti nesla velice těžce, nedokázala jsem sama sebe přesvědčit o tom, jak je bezva být doma. Když se k tomu připojilo i pohrdavé a přezíravé jednání na pohovorech, dostala moje sebedůvěra velkou ránu.
Dneska jsem šťastná, že je tohle období pryč a z toho, že bych to mohla ještě někdy zažít se celá orosím. Hlavně kvůli tomu už nechci další dítě, protože už nechci být "mamina na pracáku", která musí vysvětlovat, jak mohla dopustit, že minimálně tři roky nepracovala a jak si může vůbec dovolit pomyslet na práci v tak skvělém pracovišti mezi skvělými výkonnými a flexibilními lidmi a kdo jako bude teda vyzvedávat dítě.
A teď k tobě.
Neboj se, přesto všechno si myslím, že dřív nebo později se na tebe usměje štěstí, stejně jako se usmálo na mě. Přesto si myslím, že člověk, který skutečně pracovat chce si opravdu jednou tu práci najde, i když ta cesta je někdy trnitá. Je neskutečně těžké zvládnout to psychicky a nepropadnout pocitu, že jsi nula. Protože pak ta malá sebedůvěra je cítit a tím jsou ty šance ještě menší. Nestyď se vyhledat psychologa, pokud budeš cítit, že to nedáváš, určitě tě navede jak dál, abys nepropadla depresi úplně.
Držím palce.