Jitys, boli sme. Bol to záhul, syn to zvládol veľmi statočne. Najprv 2hodinové testovanie u klin. psychologa a po asi hodinovej pauze pohovor u psychiatra. Nápor obrovský, preňho predstavuje problém už samotná cesta do Prahy (2,5 hod je preňho príliš veľa). Potom skutočnosť, prečo tam vlastne ideme, no a vo finále samotné pohovory.
A aj preto som šťastná, že pozornost od p. učitelky (to vajíčko) prišla práve teraz, keď sa on cítil dosť nešťastný a možno i ponížený. Jeho bývalá p. učitelka (vajíčko je od terajšej učitelky a toto mi písala jeho bývalá triedna, ktorá ich v škole často navštevuje) mi napísala deń po vyšetrení toto:
Podobne ako od tej kámošky, aj toto musím skopírovať, ona je totiž úžasná

"On nebude nikdy jako M (moj mladší syn), je složitější povaha, má vyhraněné názory, těžko se člověk k němu dostává. Neumí se radovat téměř z ničeho. Nebude mít lehký život. Ale on si tohle nevybral, to jste mu v genech předali vy rodiče. Vy mu nejvíc musíte pomoci se s tím vším poprat. Znovu opakuji, pokud mohu nějak pomoci, jsem připravena. Dnes jsem byla ve třídě jen chvíli. "Honzík" koukal jak smutný zraněny pes. Přesvědčte ho, že ho milujete, že vám na něm záleží., že mu chcete pomoci. Držím palečky."