Je podpora a podpora. Hodně matek si myslí, jak "podporují" svoje dítě, ale často je pro dítě spíš další psychická zátěž, když vidí, že je rodič daleko víc na nervy než ono samo. Zažila jsem takových podporujících rodičů víc než dost, když se synem objíždím turnaje. Rodiče "fandí", dítě se snaží, pak následuje půl hodinový rozbor vlastních chyb... Když tam ten rodič kolikrát není, tak dítě hraje daleko líp.

Některé matky si vsugerovaly pocit, že jsou nepostradatelné a vlastně jim může dělat dobře, že ten jejich bobánek jejich "podporu" potřebuje.

Chápu odvoz dítěte v den příjímaček, nedělat mu stres navíc hledáním třídy nebo nedejbože školy. A co pak? Sedět vedle něj v lavici a držet ho za ručičku asi nebude, tak nezbývá než nějak "zabít" celé dopoledne, mnohdy celý den couráním po městě. Pokud je škola v rozumné dojezdové vzdálenosti od pracoviště, asi bych dítě do školy odvezla, vrátila se do práce a až bude po všem zase pro něj dojela. Nepřipadá mi natolik zásadní zabít celý den na lavici na chodbě, popř. couráním městem, tak moc, abych kvůli tomu dělala v práci rozbroje. K čemu bude dítěti dobré, když bude matka sedět na chodbě? Nevím, nevidím v tom žádnou REÁLNOU SKUTEČNOU podporu. Vzhledem k tomu, že se jedná o osmiletý gympl s každodenním dojížděním, tak nějak předpokládám, že se nachází normální dojezdové vzdálenosti, ne na konci republiky. Takže odvézt, odjet a zase pro dítě dojet. V čem je problém?