Ještě jedna poznámka.
Žádnými zákony nelze násilím nebo represemi vynutit na lidech, aby dělali jen ty žádoucí činnosti a přemýšleli a rozhodovali se jen čistě mechanicky bez ohledu na vlastní pocity. Můžeme zakázat a také zakazujeme se žen na děti ptát, ale to stejně ničemu nepomůže, dokud se nezmění myšlení v hlavách lidí a zaměstnavatelů, dokud budeme mít pořád nastaveno, že o děti se stará hlavně žena a muž je živitel, dokud si budou převážně ženy přizpůsobovat práci dětem a muži ne, tak není žádná síla, která by přinutila zaměstnavatele, aby o tom nepřemýšleli a děti, ať už existující či potencionální nebrali v potaz.
Ale hodně si to děláme sami ženy, jen si vzpomeňte na nedávné diskuze o tom, proč vlastně chodit do práce, když vydělává muž, rozčilování nad tím, že nechce zaměstnavatel poskytovat volno kdykoli si žena vzpomene a pak se to završí debatou nad tím, jak jsou ženy bity na platech. Někdy mi to připadá, že jako ženy chceme sedět na dvou židlích zároveň. Na jedné straně bojujeme proti znevýhodňování dětmi, za stejné platy, na straně druhé většina žen očekává neomezené možnosti čerpání očr, volna na různé příležitosti, dovolenou kdykoli bude chtít apod. Tak se pak ale nemůžeme divit, že pak zaměstnavatelé (někteří) berou tahle rizika v potaz a můžeme jim to zakazovat antidiskriminačním zákonem horem dolem a nebude to nic platné. Nejdřív se musí mezi lidmi ustálit názor, že dítě je OBOU rodičů. Pořád panuje ale podvědomá představa, že je víc ženy a žena je ta, kdo se stará.