jé, svynka, já mám z vás fakt radost... jednak, že to syn dal, ale hlavně z tebe, z toho, co tu čtu mi připadá, že konečně začínáš nabývat větší sebejistotu coby máma "odlišného" dítěte a to je prostě nejvíc
ten okamžik, kdy si připustíš, že tomu dítěti vyhovuje jiný přístup, než by ti připadal "normální" a ty konečně nehledáš chybu v sobě
uvolníš se tím ty a i kluk získá pocit, že s tebou může normálně mluvit a nebude muset tolik bojovat (doufám)
je jasné, že klid může být i jen dočasný, jako následek návštěvy u dr., kdy i jemu v hlavě šrotuje, co se vlastně děje, ale snad vám to umožní najít nějakou společnou řeč
jinak moc nechápu, v čem spočíval (dle některých) ten risk, nechat ho jít v kroksech, když měl s sebou náhradní boty