Ještě mě napadá, jak různě se dá vyložit sobectví. Mám po milovaném člověku chtít, aby prošel peklem léčby proto, aby MNĚ se po něm nemuselo stýskat? Jak vlastně změříme, co je sobectví a co láska? Myslím, že to nejde a je to individuální. Já bych pravděpodobně netrávila zbytek života zvracením a kroucením v bolestech, jiný člověk ano. A nemyslím, že někdo z nás je proto lepší nebo horší. V situaci ohrožení života jsem byla a cítila jsem zvláštní klid a smíření. Proto jsem i s banální operací čekala dva roky. Čistě kvůli rozpoložení, abych se v případě komplikací chtěla probudit. Protože děti nás ještě opravdu potřebují. I tu současnou mnohem lepší léčbu rakoviny jsem nedávno viděla z blízka. Chtěla žít, její nejmladší bylo 10 měsíců. Docházela na chemoterapii, dostávala léky proti nevolnosti. Přesto přiznávala, že po každé další dávce je jí mnohem hůř. Já vím, je rakovina a rakovina, je dobrá i špatná prognóza. Ona tu nechala tři malé děti, pro uzdravení by bývala vytrpěla všechno na světě. Když jsem ji viděla, potvrdilo se mi, že tímhle projít nechci. A pokud budou děti dospělé, asi to vzdám předem.