Jenže ti co mají nějaké to kilo navíc, to vědí a na dobře míněné rady nejsou zvědaví, často se trápí. Mám kamarádku, má 90 kg, je nadšená turistka, nachodí ročně spoustu kilometrů. Mají to v rodině, vyloženě genetika, bojuje s kily, nejde to. Ale hýbe se a je ve výborné kondici, ani se nezadýchává a loni mě vytáhla do přírody, po 20 km svižně nachozených jsme zalezly do restaurace na oběd a tam skupinka štíhlých žen od vedlejšího stolu bez zábran komentovala její postavu, jakože kdyby radši hnula prdelí a nežrala. Trapné a smutné. Ona nejí moc, úplně normální porce, kdyby o jídle nepřemýšlela, tak má zřejmě 150 kg.

Říkala mi, jak nerada chodí k doktorům, protože jí každý radí, jak se má začít hýbat. Ono když to slyšíte 100x, je to únavný a těžko vysvětlujete, že se hýbete.

Takže by bylo dobré postavu nekomentovat, on každý ví, jak na tom je sám i bez chytrých řečí.