libiku,

teď jsi mi připomněla, jak v mém okolí na podzim zemřela jedna cca osmdesátiletá paní. Rodina jí zorganizovala se spoustou dobré vůle přesun o pár set kilometrů jinam do domova důchodců, "kde to k ní budou mít všichni blízko". Ona, celý život ve městě, zvyklá pravidelně zajít do obchodu, na dopolední představení do divadla, do kostela, do klubu seniorů, k sousedce, se měla stěhovat do jakéhosi prý pěkného zařízení, leč na okraji vesnice, kde dopravní spojení do městečka představoval autobus 2x denně... prý to její děti a vnoučata budou mít blíž (vážně jsem přemýšlela, jak často ji asi chce rodina chodit navštěvovat, aby nahradila takový výpadek kontaktů s přáteli a dlouholetých zvyků). Jednou jsme s ní o tom mluvili, bála se, že nebude mít co dělat, a jestli se vůbec dostane do kostela a kam bude v té placaté krajině chodit (byla turistka a měla ráda hory, občas chodila)...

Toho stěhování se nedožila, prostě jednou večer usnula, doma. A považuju to za cosi mezi mocí podvědomí a darem pro ni...