Mezi výčtem taktéž chybí velikáni jako Stalin, Lenin, Castro nebo Kim Čong-il, když už jsme u toho. Posuzovat "osobnosti" dle toho, jestli kouřily nebo ne, zejména bez ohledu na historické období, je poněkud mimo. Posedět si u kávy třeba s Freudem by asi bylo poutavé, ale odešla bych nebo vyrazila dveře i s panem prezidentem (ve vyrážení dveří mám velkou praxi a čím větší osobnost, tím více si to vychutnám, pokud mi "osobnost" zadá důvod), pokud by si vytáhl cigárko a žádal popelníček.

A ne, nevybírám si přátele dle toho, jestli kouří. Přátelé a známí prostě během mého života přicházeli a někteří kouří, nicméně je pravda, že člověk, co dobrovolně a úmyslně zneužívá návykovou látku, dělá z mého pohledu něco ne úplně srozumitelného a smysluplného a na podobnou likvidaci sebe sama musí mít asi v hlavě něco, co já ne. Plus ona určitá bezohlednost v hovění svému zlozvyku kdykoliv a kdekoliv, jak spáno výše. Takže obecně je mi s přáteli nekuřáky ne snad lépe, ale tak nějak jednodušeji a ti přátelé kuřáci jsou mými přáteli tehdy, pokud dokáží akceptovat má zdravotní omezení a nechuť k smradu z cigaret.