Tvoje myšlenkové pochody jsou zcela správně logické, ale ono to není jen o prostém matematickém výpočtu. Kdyby ten "organismus" bylo Tvoje dítě, určitě bys jednala jako ti rodiče. Chtěl bys vyzkoušet VŠECHNY možnosti, byť by se mohly zdát sebevíc nesmyslné. Dala bych rodičům tu možnost i potřebný čas. Pokud, jak se udává, má dítě těžce poškozen mozek, tak si nemyslím, že by trpělo. Myslím, že hlavně tímto se člověk liší od zvířete, že má city, tady se asi víc jedná o rodiče než o toho chlapce. Jsou situace, kdy prostě smrt přijde a nezbývá, než se s tím srovnat, je to definitivní a člověk se časem srovná, ale tady to balancování dítěte mezi životem a smrtí je jednou z dvojsečných zbraní moderního zdravotnictví. Existují možnosti udržovat při životě beznadějné případy a najednou je chceme někomu brát? Jak se asi musí cítit rodič, který drží svoje dítě v náručí, dítě dýchá, je teplé, dudá dudlík a my ho jen tak zabijeme? Je to opravdu moc, moc těžké. To máš jako zachraňování předčasně narozených dětí, do určitého týdny ne a od určitého týdne ano, i když to dítě o pár dní mladší je vitální. Nikdo neví, jak moc takové předčasně narozené dítě bude postižené, třeba bude ležák, ale zachraňuje se. Někde to jde a jinde to jít nemá? Kdo má mít právo rozhodovat o bytí a nebytí dítěte - lékaři, rodiče? Je mi jasné, že v tomto se dostáváme minimálně na hranu, ne-li za hranu humánnosti, která se nám asi stane jednou osudnou.