Ráchel, já myslím, že je to celý o tom, jestli to máš vevnitř dostatečně pevný a nepochybuješ o sobě, aby Tě ta kritika "nezviklala" v tom smyslu, že by sis kvůli ní začala myslet, že když Tě někdo kritizuje, tak že vlastně za nic nestojíš.

Naopak pokud si je někdo sebou jistej, tak ho ani nenapadne si myslet, že když mu řekne manžel, "ta polívka je nějaká přesolená", tak že by tím bylo míněno, "jsi špatná hospodyně a ani jako manželka za nic nestojíš", ale jen "tentokrát je to na mě moc slaný, příště asi bude lepší dát tý soli míň". A nesmyslnou kritiku sloužící jen k pohonění kritikova ega dokáže rozlišit a hodit za hlavu (ale kritici tohoto typu to myslím dost vycítí a držej se spíš zpátky).

Asi nejhorší je, když se ta kritika někomu trefí do jeho vlastní nejistoty (tj. má představu, že dobrá hospodyně nikdy nesmí přesolit polívku, a kdo není dobrá hospodyně, není ani dobrej člověk). Samozřejmě je to blbost, ale ten člověk o tom musí být DOOPRAVDY a ne jen teoreticky přesvědčenej.