Bouřko, chodila jsem do venkovské školy ve spádové obci ještě za socialismu. Už tenkrát tam inkluze byla. Chodily tam všechny děti bez rozdílu, chytré i hloupější. Na nějaké ADHD se nehrálo. Pan učitel měl na katedře rákosku a když chování některých jedinců přesáhlo únosnou míru, tak ji použil. Ne denně, ale měl tu MOŽNOST. Upozorňuju, že bít děti se nesměly ani tenkrát, oficiálně měl pan učitel ukazovátko. Děcka ve škole musela poslouchat, žádné extrabuřty se netrpěly. Takže ve vyučování byl klid. Pokud někdo zlobil, zmínil se pan učitel rodičům. Doma otec odepnul pásek a nezbednému dítku odbornou masáží hýždí vysvětlil zásady slušného chování ve škole, když dítko ušima nevnímalo. Slabší žáci končili se základním vzděláním v 6-8 třídě. Nikdo nešel hned pracovat, pro tyto děti existovaly učební obory, jeden náš spolužák byl šikovný truhlář (už je bohužel po smrti), dvě holšiny se vyučily šičkami, další je zedník. Všichni jsme spolu kamarádili, chytrý nechytrý. Ono totiž tenkrát umístit dítě do zvláštní školy se rovnalo ekonomické likvidaci rodiny, protože zvláštní škola byla od nás 30 km, proto i rodiče měli zájem na tom, aby dítě chodilo do školy v místě bydliště. Romské spolužáky nepamatuju, žádní Romové tam nebydleli. Všechno bylo založeno na KÁZNI, to je to, co v dnešní škole absolutně chybí. Kdekdo má různá práva, povinnosti nikdo a do školství kecá každý, kdo má do (_).(_) díru.