Pomaha mi hlavne si uvedomit, ze je to panika. Nejhorsi byla ta prvni, kdy jsem nevedela, co to je a naprosto vazne jsem si myslela, ze umiram (infarkt a mrtvice najednou). Ted poznam i prichazejici paniku a casto se mi to podari prodychat. Kdyz ne, tak si rikam, ze alespon vim, co to je.

Drzim palce, musi to byt narocne. Disociaci jsem mela v detstvi, zvlastni stav neskutecna, ale nebylo mi to neprijemne. S pubertou to zmizelo.