libiku, právě jako maminka dítěte toho věku bys měla počítat s tím, že to MŮŽE být ta pravá láska navždy. Že je to fakt úplně a naprosto total... Mě se velmi dotýkalo, když se naši tvářili přesně tímhle způsobem "takových ještě bude...". Samozřejmě nic takového neřekli, ale cítit to bylo.

Nejde o to vystrojovat oběd a prát cejchy nebo cos to psala ........... že jako nevěsta. Ale prostě počítat s tím, že to třeba ten budoucí ženich fakt JE. Naši už nikdy nepřekonali ten pocit, že to není ten pravý, že je to moc brzo, že takových ještě bude... no, nebylo, ale ten lehce přezíravý vnitřní postoj jim zůstal. Nevyslovovaný, ale existující. První rok s tím tak jako počítali - to je jen jeho první láska, to přejde, pak jsme se dlouho nebrali, tak si stále mysleli, že "už z toho nic nebude", bylo znát občas mírný údiv, že jsme jako pořád spolu Když jsme přišli se svatbou, snažili se přecvaknout na "ha, zeťák", ale byl už napořád "jen ten kluk". Byla jsem s tím později celkem srovnaná (v každé rodině něco je, tohle byla celkem drobnost), ale první roky jsem to nesla dost těžce, protože jsem věděla, že pro sebe nejsme "takových ještě bude".

Většina zamilovaných to nejspíš cítí stejně. Jako absolutní věc. I když se pak třeba rozejdou. A rodiče by to myslím měli respektovat, a tak trochu počítat s tím, že třeba nerozejdou