Půlko, jde o to, že i u nás se pořád nahlíží na násilí na ženách jinak, mnohdy není vnímáno jako násilí. A ma svoje specifické podoby.
Nezapomenu, jak jsem vyšetřovala starou nemocnou ženu, která ke všemu měla těžkou psychozu. Kdy přišla první ataka? Povim vam to přesně, paní doktorko:
Bylo mi 35 let, děti už na učilišti. Pracovali jsme s manželem ve stejném strojírenském podniku, vstávali denně o půl čtvrté a jezdili spolu autem. Dělala jsem mužskou práci, řídila jsem takový transportní vozík, byla jsem na sebe pyšná. Byl pátek odpoledne, cestou jsme se stavovali u řezníka, manžel dlouho vybíral maso. Byla jsem netrpělivá, rekla jsem, ať pospíší. Čekalo mě páteční prádlo, vaření večeře i obědu na dva dny, víkendy jsme trávili u tchána na poli... Přijeli jsme domů a,jen se zavřely dveře, manžel mě beze slova začal bít. Do hlavy, do zad, všude. Utíkala jsem chodbou, byt byl malý, nebylo se kam schovat. Pak si jen pamatuju, jak kricim.

Paní už nikdy nebyla zdravá. Věřím, ze její muž si ještě u piva stěžoval, ze ma doma magora. Vždyť takové "ztrestani" ženské bylo přece normální. Viz Nohavica a jeho písnička.