Báro, v zásadě nic proti důslednosti nemám, ale pro někoho s moji povahou by to bylo peklo, kdyby mi máma stála neustále za zadkem. Ta představa, že mi ve třinácti kontroluje, jestli si správně čistím zuby...Odjakživa jsem potřebovala svůj vlastní prostor. Už jako hodně malá. Byla jsem nejhodnější dítě na světě, pokus mě nechali být, dokázala jsem si celé hodiny hrát sama, jakmile mi někdo tenhle prostor narušil v nevhodný okamžik, tak následovaly děsné scény a byl ze mě pro změnu největší spratek pod sluncem. Máma tohle naštěstí brzy pochopila a ten prostor mi nechávala.
Prostě každý dítě je jiný. Co je pro jedno prospěšný, tak pro jiný může být naprosto zničující.