"zlatíčko, ta moucha tě nesní" mě dostalo ....

Ale člověk nikdy neví... "můj" QH mě proveze skrz padlý strom - a pak pohoršeně frká na kavalety (položené na zemi). Nevadí mu střelba, ale lekne se šustícího svačinového pytlíku. První rok, co jsem ho měla, tak si fakt musel zvykat na "město" - po deseti letech, které strávil v horách byl z civilizace celý bez sebe )
A stejně člověk nikdy neví... vzali jsme s kolegyní naše koně (její QH oslavil právě 29 let) na palouček kousek od stájí... pustily jsme je pást, já jí ujišťovala, že nic neprovedou, že nejsou blbý, aby odcházeli od travičky... jenomže jak byli dva, tak (z mě nepochopitelných důvodů) si troufli do křoví (jako proč???) a tam je něco vyděsilo (můj odhad je, že tam byla srna s kolouškem, chodívají tam - a že na ně vyběhla) a ty dva blbci to vzali tryskem do stájí.... ještě že to byl všední den dopoledne a nikdo tam nebyl (jako třeba děti na poníkách)... a místo aby jeden druhýho uklidňovali, tak bylo vidět, jak se báli čím dál tím víc - z křoví ještě klusali, ale pak čím dál tím zrychlovali.... a my, jak dvě trubky, za nima s vodítkama pěšky ).
Jakmile vběhli mezi výběhy, tak zase byli děsní borci a promenovali se tam a popásali, protože oni se přeci vůbec, ale vůbec, nebáli )