Supermanko, máš pravdu, že jsem nepročetl všechno, přelétl jsem si od každého první příspěvek a zbytek letem světem přelétl. Takže se omlouvám všem, co se můžou cítit dotčeni.

Radím pro začátek nejezdit vůbec, a to ani v ohradě. Je to nadýl, ale hádám, že se to vrátí v trvalejších a podstatnějších změnách. Rada s dlouhou loukou je dobrá a správná, jen si nemyslím, že v tomhle případě. Proč? Protože léčí příznaky, ne diagnózu. Člověk může spadnout nejen ve cvalu. Hele, na souběžný diskusi na equichannelu paní píše, že si vzali ostřejší udidlo a prej vyjížďa v pohodě. Takže na nějakej čas maj vystaráno, ale co když budou časem potřebovat ještě ostřejší (podobný takový případy znám). Může to skončit tak, že nebude stačit ani sněhulák. Člověk nasedne a kůň zakozluje. Nebo půjde terénem krokem, bude koně brzdit udidlem, aby se držel v kroku, a kůň nakonec stejně zakozluje, protože tady pastva, nebo jde se domů. Podle toho, co paní píše, padala víckrát i drsně. Za čas klidně spadne tak, že si něco ošklivě narazí. Pak, když zkusí znova na toho koně vylízt, bude sedět celá ztuhlá, tím pádem bude mít balanc o to horší a nakonec někdy někde sletí tak, že si zláme žebra nebo obratle.

Pokud chtěj mermomocí jezdit, taky se to dá udělat tak, že jeden jede a druhej vede koně na vodítku. Tím se jezdec může uvolnit a cvičí balanc.

Ježdění jsou v zásadě tři věci: balanc, komunikace a vůle.

Balanc: člověk musí nejen usedět uskakování, náhlý rozbíhání, kozlování, vzpínání atd. Musí se v podstatě a) naučit vnímat koně stejně jako svý vlastní nohy a za b) se musí naučit hejbat nezávisle tělem od pasu dolů a od pasu nahoru. Což souvisí s tím koněm coby vlastníma nohama. Nepadá jen ten, kdo nejezdí, ale kdo padá moc, nesedívá dobře a tu rovnováhu obvykle moc nemá a nesedívá uvolněně – a bez toho to nejde. Navíc rovnováha je hrozně důležitá pro komunikaci s koněm, pro jeho vedení. To pomůcky sedem jsou základ, ne udidlo.

Komunikace: kůň je myslící tvor, jízda je průběžná neustálá komunikace. Zkušenýmu jezdci v sehraný dvojici s koněm stačí tý komunikaci minimum. Paní píše, že kobyla byla podle majitele „tlačivá“. To bejvá často takovej eufemismus pro okopanýho koně – koně, na kterým se střídaj nezkušený jezdci, který neuměj pořádně dávat pomůcky. „Tlačivost“ nebejvá povaha koně, mnohem spíš jeho reakce na jezdce. Kobyla dle mýho podle toho, co paní píše, neměla organizovaný vyjížďky u bejvalýho majitele extra ráda, ale zato přišla na chuť procházkám podle vlastní chuti pod novou majitelkou. Nová majitelka neměla moc vůle, ale taky dost možná s koněm neumí tak dobře komunikovat – asi nepozná, k čemu se kůň chystá, ale poměrně pravděpodobně ani neumí tak dobře pomůcky. A kůň, co chodil na jízdárně pod žákama, potřebuje zvlášť srozumitelný pomůcky. Ideálně, aby si zaplatili aspoň pár hodin plus aby jim koně někdo znovu přijezdil a ideálně to udělal ještě párkrát v budoucnu. Ale stejně to nepůjde bez odpovídající vůle.

Vůle: jezdec musí dobře vědět, co chce. Nerozhodnost kůň dobře pozná. Taky si dobře zapamatuje, kdy se mu člověk podřídil. Kdežto člověk si toho nemusí bejt často vůbec vědomej. Vůle je absolutní základ a mnohem líp se procvičí ze země, než ze hřbetu. Člověk může výborně sedět, mít nacvičený korektní pomůcky, a stejně ho kůň nemusí poslechnout, protože vycejtí, že nohy a ruce, který ty pomůcky dávaj, si nejsou úplně jistý. Vůle pramení ze sebevědomí a sebevědomí si člověk buduje postupně, zvykem. Nakonec i koně jsou zvířata zvyku. Vzájemný uspořádání vztahů začíná tím, že kůň člověku uhne, popojde, zvedne nohu a oba si na to zvyknou jako na danou věc. A věci ze země jsou celkem jasný. Navíc se člověk sice může bát kousnutí, kopnutí, ale nebojí se, že z koně sletí. Chodí po vlastních, může se vyprsit – a to, jak se tváříme a jak chodíme, mívá vlív i na naše sebevědomí v tý chvíli. Na druhou stranu z vyjížďky se člověk může vrátit spokojenej, jak ho kůň poslouchal, a nemusí přitom ani tušit, že se mu kůň vztekal a příště že to půjde o to hůř. Správná cesta je od ostřejšího udidla k měkčímu, ne naopak. Jak se člověk s koněm zaběhává do zvyku, bejvaj potřeba slabší a slabší pomůcky. A to proto, že koně ve skutečnosti nevedeme tou otěží, co držíme v ruce, to je spíš materializace naší vůle. Ta skutečná otěž je neviditelná a spojuje naši hlavu s hlavou koně.

Člověk může mít nějaký větší či menší přirozený dispozice, ale základem všeho výše uvedenýho je cvik. To znamená opakování. Můžou postupovat pomalu od toho nejjednoduššího, a opakování si oni i kůň fixovat to správný, nebo to lámat přes koleno a zafixovávat si klubko správnýho i nesprávnýho, který pak budou ve skutečnosti rozmotávat mnohem dýl, než když si pro začátek odepřou ježdění (kromě pod trenérem) a budou dělat napohled nudný základy, od kterých se odpíchnou vejš a vejš.