Kambalo,

proč by se na ni "neměla moct podívat"?

Bylo to nešťastný řešení (zažila jsem jen malý zlomek zdaleka nikoli tak drsné péče a V ŽIVOTĚ bych neodsoudila někoho, kdo dá někoho do ústavu, protože objektivně nazná, že není schopen se starat.

To, že někdo dá někoho do ústavu, je zhusta odsuzováno se slovy typu "to MY U NÁS v rodině máme ve zvyku se o každýho postarat samozřejmě doma" (odmysleme, že mně to přijde sprostý někomu předhazovat, že on to tak neudělal, když jsem nechodila v jeho mokasínech), a je odsuzováno i to, když to starání nechá rodina na jednom členovi.

Tady to byl opačnej extrém - ta matka se chtěla patrně postarat o svou matku tak, aby za každou cenu mohla zůstat doma. A zapojila do toho i zbytek rodiny (jak tu bývá často vytýkáno, že to starání většinou zbude jen na ženě a že je to špatně).

Ano, bylo to řešení, které se v konečném důsledku ukázalo jako nevyhovující, a značně problematické byly i ty metody (citové vydírání). Ale "po bitvě je každý generálem" a tohle je ukrutně těžká životní situace, kterou vnímám tak, že se jí ta matka pokusila postavit čelem a zvládnout ji tak, jak uměla (i když se nakonec ukázalo, že to nebylo ideální).

Navíc vzít si po tomto martyriu brzy domů ještě dalšího seniora (a podstupovat buď celá rodina de facto ještě jednou totéž, nebo by to bylo celé na matce a otci, když se děti odstěhovaly), to nevím, jestli by bylo v lidských silách - starali jsme se dva roky o seniora zdaleka nevyžadujícího takto intenzivní péči, a vzpamatovávali jsme se z toho dost dlouho. Navíc - je to blbý, ale asi v tomto platí, že "bližší košile nežli kabát" a kdyby člověk neměl dost sil na oba, tak by je vynaložil spíš na vlastního rodiče než na tchánovce.

Tohle jsou strašně těžký věci, chci jen říct, že Angreštovo trauma plně chápu a myslím, že to muselo bejt pro ni strašný, přesto bych se zdráhala označit její matku za zrůdu.