Chvíli jsem tady nebyla, omlouvám se, nenapsala jsem to přesně, není u nás pořád, teď asi 14 dní, jinak tak 4 dny v měsíci... To zní a vypadá určitě jinak, jenže nemůžu si kolikrát pomoci a úplně mě zahltí pocit skoro až nenávisti a zloby, když si vzpomenu na dobu, kdy jsme měli malé děti, muž je pracovně pořád pryč, tehdy ještě žil i tchán, oba tehdy zdravotně OK, manželův starší bratr ani v našem městě nebydlel, a ona/oni si neudělali čas, aby nám pomohli pohlídat prcky. Nikdy! Buď jsem musela autem zavézt děti k nimi (klidně i nemocné, to bylo ale fakt snad jen jednou), nebo (když byl manžel autem pryč) tak autobusem, protože k nám je to podle nich daleko - no, není - od dveří ke dveřím + cesta busem = dohromady tak max. 30 minut. Přitom víkend co víkend (dokud tchyně i v důchodu pracovala) jezdili na chalupu autem. Plus to, jak mi dávala najevo, že její syn má určitě na to, aby si našel někoho lepšího...
Když jsem cokoli potřebovala, přijela moje maminka (bydlí 160 km od nás).
Achjo... Pak jsem se časem začaly "tolerovat", respektive nebyl důvod ji vídat (o vnuky zájem neměla, tedy aspoň ne o naše děti :-(