v přímém přenosu to nesleduju, ale tohle je efekt, když se nějaká událost z anonymního neštěstí přenese do obýváku tak nějak konkrétně , když se ze statistiky mrtvých a smrtí ohrožených dětí snane někdo s konkrétní tváří - tak prostě to spoluprožívání přijde ...mne to taky nenechává v klidu, mám tendenci trpět s těmi matkami, co tam stojí před jeskyní.

Nejsem vůči tomu imunní, když se potopil Kursk, byla jsem na chalupě, kde jsme měli jen malej tranzistoráček, ani televizi, a internet vůbec, ani doma, a stejně když se v rádiu spekulovalo o tom, že někdo snad přežil a že bylo zachyceno tukání z nitra ponorky, tak mi z toho nebylo dobře.

Je to neco jinýho, než když se ex post dozvíš "stalo se to a to, tolik a tolik mrtvých" .