Sovice, nevím... Já, vychovaná ve skutečné víře, věřící opravdově jako dítě. Bohužel u mě nedošlo k tomu přerodu z dětské víry na tu opravdovou. A paradoxně, ač dodržující spousty katolických rituálů, jsem ateista. Po několika letech trápení jsem si to přiznala. A vůbec si nemyslím, že věřit v Boha je blbost, ani se s despektem na ně nedívám /a jo, na sousedku, která věří na půdního ducha, bych se tak dívala/. Jen myslím, že ty jsi třeba zažila nějaké setkání s Bohem, něco se tě dotklo nebo jak to nazveš. A já ten zážitek nemám a nedokážu ze sebe nic vydolovat, nedokážu svět kolem sebe vidět jako důkaz existence Boha.
Hrozně blbě se to popisuje a je pro mě těžký, to vůbec "veřejně"napsat.