tak poučovat může kdo chce koho chce, a ti druzí můžou zase říct, co si o tom myslej.

a teď se s dovolením vrátím z této už myslím vyčerpané a ne moc zajímavé větve zpět k diskusi.

Vím, že nejsem cílová skupina (ani věřící, ani partnerka věřícího), ale debata mě přiměla k zamyšlení, jestli by naopak MNĚ vadilo mít věřícího partnera.

A zjistila jsem, že pocitově (tj. když o tom přemýšlím abstraktně) asi trochu jo, protože bych měla strach o tu kompatibilitu a o to, že to bude moc "žrát" a bude to "pámbíčkář" nebo nedej Bože fanatik.

Ale kdyby to byl takovej věřící, jako moji pěstouni a pár dalších lidí, co znám, a byl by to jinak fajn chlap, tak bych to asi nějak zkousla .

Dokázala bych vzít, že by chodil v neděli do kostela, nevadilo by mi, kdyby tam bral i děti, ale musely by chtít. Kdyby k něčemu nutil mě nebo děti, tak by mi to ale vadilo moc, stejně jako kdyby na mě chtěl zkoušet něco, jako že ho mám poslouchat.

V podstatě bych to brala asi jako "tvá víra je tvá věc, nebudu ti v ničem bránit, ale totéž vyžaduju od tebe". Pokud by to bylo splněno, tak by to snad mohlo být OK.